Přeskočit na obsah

Areál (biologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Areál (z latiny) je území, oblast rozšíření, část zemského povrchu, ve kterém se vyskytuje určitý taxon (druh, rod apod.) Areál se člení na subareály, dílčí jednotky se pak nazývají arely.

Areály jsou různě velké. Některé organismy jsou kosmopolitní, tedy vyskytují se (přirozeně nebo s pomocí člověka) po celém světě. Organismus s cirkumpolárním areálem se vyskytuje v mírnémboreálním pásu okolo celé Země. Pokud je areál velmi malý, označujeme takový organismus jako endemit určitého území.

Různé způsoby dělení areálů

[editovat | editovat zdroj]

Podle taxonu

[editovat | editovat zdroj]

Areály se mohou dělit i podle typu taxonu. Nejčastěji se určují areály druhů, rodů a čeledí. Často se popisují i areály nižších taxonomických jednotek (podrodů apod.) nebo areály vyšších taxonomických jednotek (řád či říše).

Podle velikosti

[editovat | editovat zdroj]

Areály se rozdělují podle velikosti na:

Eurychorní areál rosnatky (Drosera sp.)
Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)
  • oligotopní/polytopní – areál sestávající z několika malých arel.[4] Příkladem může být areál ruměnice turňanské (Onosma tornensis).

Podle hustoty

[editovat | editovat zdroj]

Podle hustoty rozšíření se areály dělí na:

  • eurytopní – s hustým výskytem taxonu[6]
  • stennotopní – s řídkým výskytem taxonu[7]

Podle souvislosti

[editovat | editovat zdroj]

Podle souvislosti se areály dělí na kontinuální (souvislé), disjunktivní (nesouvislé) a polydisjunktivní. Souvislý areál znamená, že daný taxon (druh, rod, čeleď…) se vyskytuje na určitém území ohraničeném hranicí areálu. Toto území je souvislé.

Většina areálů je disjunktivních. Ty mohou být makrodisjunktivní či mikrodisjunktivní. Malé ostrůvky areálu, resp. arely se nazývají exklávy. Mezi disjunktivnimi areály tak vznikají disjunkce, tedy území bez rozšíření daného taxonu. Disjunktivní areál je rozdělený disjunkcí, tzn. přerušením, kde se daný taxon nevyskytuje. Příkladem disjunktivního areálu je areál modřínu opadavého (Larix decidua), který se vyskytuje převážně v Alpách, ale částečně i v jiných horách.

Typy disjunkcí: • arktoalpínská, • evropsko-altajská, • evropsko-východoasijská, • středoevropsko-kavkazská, • mediteránní, • pontická, • severoatlantská, • holoarktická, • severopacifická, • pantropická, • paleotropická, • jihoatlantská, • holantarktická, • bipolární.

Hranice areálu

[editovat | editovat zdroj]

Hranice areálu je nejčastěji dána klimatem. To ale neznamená, že by nebyl ovlivněn dalšími biotickými i abiotickými, případně antropickými faktory. V případě, že se uvnitř areálu nachází ostrov, kde daný taxon není rozšířen, nazývá se takové území areálová exkláva.

Z hlediska vývoje a změny hranice areálu dochází k takzvané oscilaci, což je krátkodobá změna hranice areálu. Dlouhodobá změna hranice areálu je označována jako expanze (rozšíření) a regrese (zmenšení).

Stabilita areálu

[editovat | editovat zdroj]

Stabilita areálu je dána výše zmíněnými ekologickými faktory. Taxon, který dosáhne hranice podmínek své existence, vytvoří „stabilní areál“. V současnosti dochází hlavně vlivem člověka (faktory antropické) ke zmenšování areálů. Druhy, které ustupují před vlivy člověka, se nazývají antropofobní, druhy, které se šíří činností člověka, se nazývají antropofilní.

Centrum areálu

[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se tři druhy center areálu: geometrické, frekvenční a genetické.

  • geometrické centrum areálu se nachází v geometrickém středu.
  • frekvenční centrum areálu se nachází v místě, kde je nejhustší výskyt daného taxonu. U areálů rodů a čeledí bývá těchto center více.
  • genetické centrum areálu se nachází na území předpokládaného vzniku taxonu.

Podle počtu center rozlišujeme areály monocentrické (1 centrum), bicentrické (2 centra), tricentrické (3 centra) až polycentrické (n center).

Zvláštní druhy areálů

[editovat | editovat zdroj]
Vlčí mák – archeofyt
Puškvorec obecný – neofyt

Reliktní areál

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku glaciální relikt.

Je to vlastně zbytek určitého, původně výrazně většího areálu. Rozsah původního areálu se zjišťuje z paleobotanických nálezů. Reliktním areálem je např. areál rodu jinan (Ginkgo), rozkládající se v provincii An-chue v Číně, který se ještě na počátku čtvrtohor rozkládal cirkumpolárně na severní polokouli. Reliktní areál neznamená totéž, co relikt.

Nepůvodní areál

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku nepůvodní druh.

Nepůvodní areál je areál vzniklý činností člověka. Taxony související se vznikem areálu působením člověka se nazývají antropofyty. Podle typu antropogenní příčiny rozlišujeme archeofyty, neofyty a apofyty. Existují i druhy, u kterých již původní areál není znám (heřmánek cizí, šťavel žlutý).

Archeofyty

[editovat | editovat zdroj]

Archeofyt je nepůvodní druh rostliny, který se do míst nynějšího výskytu dostal úmyslně nebo neúmyslně v období od počátku neolitu (od doby začínajícího zemědělství) do konce středověku (zhruba do doby objevení Ameriky roku 1492), např. kopřiva žahavka (Urtica urens), mák vlčí (Papaver rhoeas) či koukol polní (Agrostemma githago).[8]

Neofyt je nepůvodní druh rostliny, který se do míst nynějšího výskytu dostal úmyslně nebo neúmyslně v období od začátku novověku (objevení Ameriky r. 1492) do současnosti. Jako například puškvorec obecný (Acorus calamus), který byl zavlečen v 16. století na dnešní území ČR z Indie, nebo pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora), k jehož zavlečení došlo v 19. století z Ameriky.[9]

Apofyty jsou druhy z místní květeny, migrující a šířící se na antropogenně vytvořené biotopy, tedy na místa vytvořená lidskou činností. Příkladem mohou být kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kuklík městský (Geum urbanum) či bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria).

Zobrazení areálů

[editovat | editovat zdroj]

V chorologické praxi se areály zobrazují pomocí geografických map. Konkrétní zobrazení může být:[10]

  • síťové – v předem dané síti, např. 10×10 km, se označí, zda byl sledovaný taxon v konkrétním čtverci aspoň jednou zaznamenán,
  • obrysové – vychází se ze známých krajních lokalit, které se spojí,
  • bodové – zaznamená se každý výskyt.
  1. Malá československá encyklopedie ČSAV, III. svazek, písmeno I-L, heslo: kosmopolitní (biologie), vydala Academia, Praha 1985
  2. Malá československá encyklopedie ČSAV, II. svazek, písmeno D-CH, heslo: euryzonní, vydala Academia, Praha 1984
  3. Malá československá encyklopedie ČSAV, V. svazek, písmeno Pom-S, heslo: stenozonní, vydala Academia, Praha 1986
  4. Malá československá encyklopedie ČSAV, IV. svazek, písmeno M-Pol, heslo: polytopní, vydala Academia, Praha 1986
  5. Malá československá encyklopedie ČSAV, IV. svazek, písmeno M-Pol, heslo: monotopní, vydala Academia, Praha 1986
  6. Malá československá encyklopedie ČSAV, II. svazek, písmeno D-CH, heslo: eurytypní, vydala Academia, Praha 1984
  7. Malá československá encyklopedie ČSAV, V. svazek, písmeno Pom-S, heslo: stennotopní, vydala Academia, Praha 1986
  8. Botanický slovník: Archeofyt [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera [cit. 2013-08-03]. Dostupné online. 
  9. Malá československá encyklopedie ČSAV, IV. svazek, písmeno M-Pol, heslo: neofyt, vydala Academia, Praha 1986
  10. 2001 Categories & Criteria (version 3.1) [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-09-13]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Kapitola Area of occupancy. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]